Je pár dní po vypuknutí epidemie. Lidé se začali měnit na něco, co vypadaly jako nějaké stvůry z filmů. Zachvátil mě strach při pomyšlení, že proti těm co zůstali povstali nějaké obludy, které vypadali, jako by člověka kdosi polil žíravinou. Svět se asi začal kácet do prázdnoty. Nikdo neví proč, jak, a za co si to lidstvo zasloužilo. Samozřejmě mě napadlo pár věcí, ale všechnu jsem zavrhla. Seděla jsem ve svém pokoji, a bála se jít do přízemí. Mý rodiče byly pryč. Vím, že je ty kreatury určitě dostaly, ale malá dušička v mé hlavě mě pořád uklidňovala, abych nezačala truchlit.
Občas jsem vykoukla z okna, a poplašně s sebou škubla, když jsem zahlédla nějakého toho "zombíka". Nevěděla jsem, jak se ze svého pokoje dostat, abych si v přízemí vzala nějakou zbraň v podobě nějakého příboru. Slyšela jsem je až moc dobře. Díky bohu, že neví jak lézt po schodech.
V pokoji jsem našla jen izolepu, nůžky a lžičku. Nevím co bych s těmi věcmi dělala, ale vzala jsem si je. Na kalhotech jsem měla nespočet kapes. A nejvíc mě přepadal strach, když mě dopálilo, že musím vymyslet plán, jak se odtud dostat, a najít si nějaký ůkryt venku.
Nůžky byly sice dobře naostřené, ale jen na jedno použití. Pevně jsem doufala, že trefa do hlavy by byla nejúčinnější, jako u všech živích (a hlavně chodících) bytostí.
A málem bych zapomněla, mé jméno je Sarah, je mi 14 let, a mé datum narození je asi nejdivnější ze všech. A můj dosavadní cíl je, dostat se dál od těch stvůr, než oni se naopak přiblíží ke mně.