Děj druhý, První akce
20. duben 2014 | 18.50 |
Nad myšlenkou, že jsem jako superhrdina z filmu jsem se musela usmát. V ruce nůžky, v druhé lžičku, izolepu v kapse. Plán jsem měla promyšlený, i když dost... Nechutný. Koukla jsem na kliku mých dveří pokoje, jako by to měl být průchod skříní do Narnie. Prostě zděšeně.
Byl slyšet křik mrtvejch v přízemí. Asi objevili že nože jsou ostré.
Přišla jsem ke svému zrcadlu a vyplázla na sebe jazyk a ušklíbla se. Přece si musím zanechat trochu optimismu.
Tak... Sáhla jsem na kliku, a otevřela jsem. Co nejšetrněji jsem šla přes chodbu. Stejně tak, když jsem večer cestovala do kuchyně když rodiče spali.
Naklonila jsem se přes zábradlí u schodů. Zombíci si tam asi uspořádali mejdan. Bylo jich tam hodně. No, nůžky to vyřeší. Velice opatrně jsem našlapovala po schodech. Jeden dost zanaříkal. S vyděšeným výrazem jsem se rozhlédla. Dobrý, nereagovali. Takže moc nezaregistrovávají zvuky. Hlavně ty potichu. Odvážila jsem si pro sebe šeptem zaklít. Zblízka vypadali otresně, šíleně. Bělmé oči, vlasů měli dost vypadaných, a velice pomalu kulhali. V hlavě se mi začal kreslit plán. Začal nějak takto: „Naproti schodů jsou dveře ven. Venku nikdo z nich není. Skoro všichni byli v kuchyni. Přede mnou jsou jen dva. Ne, ne-ne-ne-ne.... Právě si mě jeden všiml! Ne! I druhý! Naštěstí nekřičí, aby přivolali ostatní." Rychle jsem před natáhla ruku s nůžkama. Cítila jsem jak mi bije srdce. ' Schop se. Schop se!' křičel můj hlas v hlavě. Vykřikla jsem a bodla nůžkama chodce do hlavy. Bohužel slabě, takže vytryskla kapka divný krve. Vyděšeně jsem na něj pohlédla. Sebrala jsem veškerou sílu a bodla podruhé. Ozvalo se křupnutí a mrtvola se na mě skácela. Nechutně jsem odfrkla a uhnula jsem mu, a mrtvola spadla na zem. Další se na mě valil, a já jsem zpozorněla. Natáhla jsem ruku se lžičkou opačnou stranou kterou se jí. Pomalu se ke mě blížil. Udělala jsem krok k němu, a násadou lžičky jsem mu bodla do oka, až jsem si myslela, že jsem mu probodla mozek. Se skřiveným obličejem jsem poodstoupila a on s řachnutím spadl na zem. Neváhala jsem, a vyběhli ze dveří. To světlo mě ochromilo. Běžela jsem přes zahradu, kde jsem vzpomínala na dětství. Ohlédla jsem se na dům. Ten pohled mě rozbrečel. Pomalu jsem couvala. Se zničeným pohledem jsem pozorovala, jak ty stvůry chodí před okny. Do někoho jsem narazila. Pomalu jsem se otočila a za mnou stál Al.
Al byl můj nejlepší kámoš. Vždy mě podržel když jsem byla na dně, je jen o tři roky starší. Měl sebou svou pušku. Byl to jeho koníček. Koukl na mě soucitným výrazem a objal mě.
Komentáře
| RE: Děj druhý, První akce | symy* | 22. 04. 2014 - 16:09 |
 RE(2x): Děj druhý, První akce |
sarah | 22. 04. 2014 - 20:52 |