Menší omluva za dlouhou neaktivitu ;) Schválena jakákoliv kritika.
-
Al mě zavedl do lesa. Cesta byla krátká, a po cestě jsme narazili na mnoho infikovaných. Dost jsem mu věřila, a následovala ho kamkoli, i z toho, že jsem měla strach. No strach... Spíše hrůzu.
Obratně jsem přeskakovala potůčky, kmeny, a narozdíl od Ala jsem byla tichá jako myš. Ani by si nebyl jistý jestli za ním jdu, proto se několikrát otáčel. Když už i on měl málo sil zastavili jsme se. „ Tady zůstaneme." promluvil tichým sípavým hlasem. „ Jak dlouho?" zeptala jsem se. Pokrčil rameny. „ Co nejdéle."
To mě úplně rozdrtilo. Bude to určitě moc dlouho... Ne že bych se bála trpělivosti, ale děsilo mě takové čekání jako každého jiného. Čas na sobě nedal dlouho čekat, když Al zpozorněl a zatajil dech. Pomalu otočil hlavou aby na mne pohlédl a kývl směrem k zemi. Skrčila jsem se.
Absolutně jsem nevěděla co se děje. Také jsem strachy zatajila dech, jelikož jsem se třásla jako osika, a to by mě prozradil můj klepavý hlas.
Al se pomalu sklonil, zatímco pořád hleděl na jedno a to samé místo, a sebral ze země svou pušku. Já zase opatrně sebrala klacek, dost tlustý a tvrdý, takže by mohl klidně zlomit vaz. Al vstal a namířil si to někam puškou, ale pak se sklonil. „ Je jich tam víc, tři. "
„ No tak je sestřel k zemi." odvětila jsem, a udělala nějaký zvuk, co měl znamenat výstřel. Pweeeooouu.
„ Ty jsi úplně střelená. Na to se musí jinak. " odsekl Al a vzal ze země klacek. „ To bych nás odsoudil k záhubě. " Věděla jsem, že bych měla na chvíli zmlknout, ale mě to nedalo a prohlásila jsem. „ Tak když si tady jen tak trčíš, jdu to obstarat sama."
Napřímila jsem se, a střemhlav běžela k Smrdutému Masu. Klacek v ruce jsem pevně sevřela připraveně na následující ránu.
„ Co to sakra děláš?!" křikl za mnou Al.
Praštila jsem prvního zombíka do hlavy takovou silou, až jsem si myslela, že mu uletí hlava. Nesmírně mě to pobavilo že jsem si dovolila se zasmát. Na dalšího jsem čekala než se ke mě doplazí. Následovala jeho kvílení z prudké rány plné bolesti. A ten třetí, ano, ten byl trochu rychlejší než jsem si myslela. Chvíli jsem myslela, že jsem udělala největší chybu mého malého života. Dokonce jsem si v duchu myslela, že se mě ta kopa masa dotkla. Otočila jsem se a přetáhla ho klackem po hlavě. Spadl na zem, a už se nehýbal. Klacek jsem na něj hodila a odplivla si. „ Už nikdy. " a začala jsem se smát jako šílenec. Al ke mě pomalu přišel.
„ Tohle už nedělej, vím že ti z toho hrabe. A vůbec, přestaň se smát. "
„ Prosimtě... Zamysli se trochu, a rozhlédni se. V tomhle světě se někdo musí smát, když je za každým rohem něco takového. Trochu optimismu." a mrkla jsem na něj. Následoval jeho výraz číslo 2. ' Nevím co tím myslíš, ale budu dělat že to vím'.
Chytil mě za ruku. Dost mě to seklo. „ Sáro... Tvoje záda. " byl to moc zastrašený hlas.
Můj smích se vytratil, když jsem si šáhla na záda a podívala se na krev na rukou. „ Ha-ha, ne... Nebolí to, budem dělat že se nic nestalo. "
Podíval se na mě nedůvěřivým výrazem. „ No dobrá. " vzal pušku a odebral se jinam. V tu chvíli jsem přemýšlela, co se bude dít. Trochu jsem se protáhla. Překvapivě bez bolesti.
Ale věděla jsem, že to se mnou určitě bude něco špatně.