Sarah | Děj čtvrtý, Nová "rodina"

Uběhlo už pár dní, a záda se mi překvapivě rychle zahojila. Nakonec se ukázalo, že jsem se škrábla tou větví, kterou jsem se oháněla. Al byl jiný, než kdy jsem ho jindy viděla. Vystrašený, unavený, pobavený, jelikož jsem se ho snažila zabavit vtípky. „ A znáš tenhle? 'Lord říká Jeanovi, svému sluhovi. „ Přineste mi pušku, jdeme na ryby." „ Ale pane, jak myslíte, že tím ulovíte rybu?" „ A jak si myslíte, že budem vyhrožovat rybáři, aby nám nějakou dal?" ' Al se jen trochu ušklíbl, jelikož ho moc tento vtip nepobavil, vymyslela jsem ho narychlo. „ No... Zatím žijeme, ne? A to uplynul zatím jen týden." řekl se zničeným hlasem Al. Přitom se na mě podíval snad tím nejmilejším výrazem, který jsem u něj nikdy neviděla. Trošku mě to zmátlo. „ No... Ano, řekla bych že si vedeme dobře." snažila jsem obrátit rozhovor. Šli jsme na skále, kde byla říčka, která se měnila na vodopád ze skály. „ Víš Sáro, něco ti chci říct..." V tu chvíli jsem si myslela, že mi vnitřnosti odletí někam do dalekého vesmíru. Ale ze vnějšku jsem jen polkla. „ No... Ehm... Podívej. " vykřikla jsem s tou nejlépe hranou předstíraností radosti a údivu. Skočila jsem jednou nohou na kámen na okraji skály a udělala piruetu. Trošku se mi to vymklo z ruky a já začala balancovat. „ SÁRO!" vykřikl vyděšeně Al. „ Jsem v poho... Áááá!" zoufale jsem vykřikla jelikož kámen se nějak poposunul k okraji. Al přiskočil blíž a natáhl ruku. „ Jen... Se mě chytni. " Chňapla jsem do vzduchu, ale bylo pozdě a já padala ze skály. Na ten jeho vyděšený výraz nezapomenu. Byl to tvrdý placák do vody. Jako by se mi všechny končetiny roztřelily do všech stran. Byla to obrovská bolest a já se nechala nést po proudu. Neměla jsem sílu na víc. Čas od času jsem se dokázala doplavat na povrh a nadechnout se. Ve vodě plaval kus dřeva a jen chabý instinkt řekl, chyť se ho. Uposlechla jsem a vyškrábala se na něj. Než mě voda vyplivla na zem, přemýšlela jsem, co mi to tak závažného Al chtěl říct. Sedla jsem si na břeh u nějakého města. Byla mi zima, a byla už noc. Mlčky jsem si prohlížela město. Zničené, a skoro k nepoznání. Už dokonce nebyla elektřina. Něco mě popadlo za rameno. Rychle jsem se ohnala a vrazila tomu pěstí do nosu. Teda... Místo kde by měl být, byla tma. „ Zešílela si?!" vykřikl na mě nějaký muž. Úlekem jsem vykřikla. Znovu mě chytil za rameno a někam mě odtáhl. „ Bože, kde jsi byla žes tak mokrá? Tady!" křikl někam do tmy. Během chvilky přiběhlo několik dalších lidí a přikrčili se okolo nás. Proběhlo mezi nimi nějaké rychlé diskutováním typu ' blíží se mrtví' a ' kdo to je?'. „ To je teď jedno. Žije? Žije. Takže když je sám, berem ho nebo ji sebou." Od té doby se udála asi zatím ta nejdivnější událost. Úplně cizí člověk mě vzal do party, ať jsem jakákoliv.