Sarah | Díl šestý, Nový konec?

Předem se omlouvám za mou neaktivitu ;). } „ Takže si to ujasníme. Ty jsi Sára. Je ti čtrnáct let, a je skoro nemožné, že si se objevila tak daleko od domova." Od doby co ji vzali sebou se dostali do jejich 'skrýše'. Byly to obrovské tunely pod městem. Člověk by ani neřekl, že něco takového tu bude. „ Ale Same, nemusíš být detektiv pořád. Všichni víme jak ti ta práce chybí." řekla posměšně nějaká blondýnka. Skoro všichni se pousmáli. Já jen byla skrčená snad v tom nejhorším koutě a byla co nejtiššeji. Byla jich celkem tlupa. Na mé měřítka to vypadala jako rodina. A docela byli sehraní, jelikož každý dělal to, co jiný ne, což vypovídá, že každý má určenou roli a alespoň se nehádali. Všude vedly trubky, a mě to připomínalo jeden horor, na který jsme koukali s Alem. Jako by jsme teď v nějakém hororu nebyli. Ušklíbla jsem se. Moje myšlenky neměli konce. Doufám, že alespoň on je někde v bezpečí a neskočil za mnou. „ Hej, ty. Ano ty." zakřikl na mě nějaký chlap v košili. Opatrným a kulhavým krokem jsem šla k němu. Když zahlédl že patrně kulhám začal hulákat. „ Ona je kouslá!" Upoutal tak na mě nechtěnou pozornost. Nasucho jsem polkla. „ Já nejsem kouslá. Jen jsem... Spadla. " „ Spadla?" nakrčila nos ta blondýnka. „ To tak... Uvidíme." s tím se všichni rozešli a já pocítila úlevu. Na chvíli jsem se rozhlédla po nějakém útočišti. Zaslechla jsem brnkání na struny. 'Kytara!' problesklo mi hlavou. Otočila jsem se za zvukem a vydala se za ním. Na malinké stoličce seděl nějaký klučina. Když mě uviděl, přestal hrát. Možná se zastyděl, vyděla jsem jak zrudnul. Přisedla jsem si k němu. „ Proč si přestal? " Bez jakékoli odpovědi začal zase brnkat na struny. Trošku mu to nešlo, třásly se mu ruce. „ Mohu?" zeptala jsem se. Mladík si kytaru položil na klín. „ Našel jsem ji. Jestli se ti líbí, můžeš si ji nechat..." Za dlouhou dobu jsem věnovala úsměv. Vzala jsem si kytaru do rukou. „ Chtělo by to trsátko. Nemáš ho?" Sáhl do kapsy a vytáhl klíče s přívěskem trsátka. „ Bude to stačit?" Kývla jsem. Odepla jsem přívěsek a vrátila mu klíče. Trsátkem jsem zavadila o pár strun. Vyloudila jsem pár podivných tónů. Sykla jsem nad tím jak mi to nejde. Než jsem snad stačila brnknout znovu, někdo zakřičel. „ Mrtváci, jdou sem! Můžeš za to ty! Ty jsi je přivedla!" přiběhl ke mě někdo, a začal mi mávat biblí a křížkem před obličejem. „ Schoříš v pekle!" následně ho odtáhl nějaký další člen party a hodil na mě omluvný pohled. Kytaru jsem položila na zem a koukla směrem, kde vycházely tupé rány. Zkrz dřevěné trámy se prorazila jedna ruka... dvě, tři. Následně probourali celou dřevěnou stěnu a začali se 'hrnout' dovnitř. Když myslím hrnout, znamená to velmi pomalé a šouravé kroky. Vím že jsem udělala něco špatně. Koukla se jim do prázdných očí. Očí které jako by křičely zoufalstvím nad jejich osudem. V tu chvíli se mě zmocnila závrať a víc si už nepamatuji.